Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Zikmund.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16656, komentáře < 7 dní: 317, komentářů celkem: 430000, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 584 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

cizinec
Frantisek100
rosmano
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116704806
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Tři roviny hříchu.
Vloženo Pátek, 05. duben 2024 @ 08:50:18 CEST Vložil: Tomas

Zamyšlení poslal oko

Hřích má ve svojí podstatě zabudovánu jakousi vzdálenou karikaturou trojjediného Boha.

Podstatou úplně prvního hříchu lidí přece bylo: "Budete jako Bůh!" (Gn 3,5). A toto se táhne celými lidskými dějinami.

Hřích má tedy na člověka hned trojí rozličné působení ...





(Ef 5,8)
Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla

Máme - li žít ve světle, je život každého člověka cosi jako pohár křišťálově čisté vody. Kvalita života člověka je tedy přímo úměrná čistotě jeho "poháru".
Každý hřích si pak lze představit jako kapku jedovatého inkoustu, který tuto vodu znečišťuje, kazí. Kapku různě velkou - podle závažnosti způsobovaného zla.


Protože ale žádný člověk není ostrov, ale byli jsme stvořeni k životu v lidském společenství a jsme spolu provázáni osobními vztahy - hřích jednoho pak nedopadá jenom na onoho hříšníka, ale dopadá i na lidi, kteří mu stojí zpravidla nejblíže - na rodinu, přátele a pod.
Zlo hříchu dopadá také na lidi, kterým je hříchem ubližováno. Zlo se vždycky  "rozstříkne" kolem a znečistí vše, kam dopadne - jako ten inkoust.


Jak tedy ochránit kvalitu svého života - onu čistou vodu ve vlastní sklenici - od kapek "inkoustu" z cizích hříchů?



Existuje na to jedna jediná cesta, jeden jediný způsob.

Dá se vyjádřit pravidlem: "Odpustit a pustit"  - (pustit z hlavy, zapomenout).

V Písmu jsme k takovému životnímu postoji vybízeni opakovaně (Mk 11,25; Ef 4,32; Kol 3,13;). 
Také Pán Ježíš neopomněl tento základní postoj vzájemného odpuštění hříchů mezi lidmi zdůraznit v té jediné modlitbě, kterou od něho máme: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům ..."

Jsou extrémní případy zla (lidé byli např. nespravedlivě léta vězněni a týráni dozorci), které se těm postiženým cizím zlem odpouštějí jen velmi těžko. Ale odpustit křivdy je i tak nezbytné, jinak si ono zlo z cizího hříchu člověk vleče vlastním životem pořád dál  - ta jeho "sklenice" je v neodpuštění stále zakalena inkoustem z cizího hříchu a snižuje kvalitu prožívání života. Pročistit se může jen bezpodmínečným postojem odpuštění křivd a člověk se tímto odpuštěním zcela odpoutá od zla svých trýznitelů..

Jeho "sklenice" je pak znovu čistá, i když sklenice těch, kteří mu ublížili, zůstává třeba i nadále kalná.


"Neodpustím, dokud se mi neomluví, dokud on neučiní pokání ze svého hříchu" - tak toto je častý, ale naprosto chybný lidský postoj.
Odpustit křivdu je pro ukřivděného jistě snazší, když vidí, že ten, kdo mu ublížil, svého jednání lituje a kaje se. Ale životní nutností je odpustit i když se hříšník nekaje a nelituje! 
Jeho "sklenici" svým odpuštěním v takovém případě asi nevyčistíme, ale tu svoji životní "sklenici" zaručeně ano. A čistota v ní je podstatná pro kvalitu prožívání našeho vlastního života.



Druhý rozměr hříchu se dotýká vztahu každého hříšníka k Bohu
Lehké hříchy tento vztah narušují, těžký hřích pak tento vztah zpřetrhává zcela. Taková "sklenice" je pak docela tmavá, světlo jí nepronikne.
Pro křesťana je takový stav tragédií. 
Lze ho však pořád ještě napravit skrze službu církve, kterou Kristus předáním moci Ducha svatého svým vybraným apoštolům pro církev ustanovil (J 20,21-23)
Vyžaduje to však už nezbytně vlastní pokání hříšníka a jeho obrácení - s lítostí odvrácení se od dřívějšího špatného chování.

V takovém případě Bůh skrze službu církve hříšníkovi odpouští - a to dokonale, jako by se hřích nikdy nestal - a dříve temná "sklenice"  je znovu křišťálově čistá. 
Toto odpuštění hříchů Bohem plyne ze zásluh Kristovy oběti na kříži a je službou církve od lidí k tomu v církvi ustanovených mocí Ducha svatého (skrze kontinuální vkládání rukou ke službě od dob apoštolů).
V tomto případě se jedná nikoli už od vyčištění sklenice od jedu cizího hříchu, ale o vyčištění sklenice od jedu hříchů vlastních.



Třetí rozměr působení hříchu v životě člověka se týká následků hříchů.
Každý hřích sebou nese svoje neblahé následky - i když je odpuštěn Bohem i lidmi, následky mohou někdy přetrvávat.
(Třeba ve hříšném lpění na věcech tohoto světa, na nezdravé "tělesnosti", v různých druzích závislostí ...).

Když si někdo třeba vlastní vinou vyrazí oko, žádné pokání mu ho už nevrátí. (Může mu ale pomoci naučit se žít alespoň s okem jediným...).
Když si někdo např. promiskuitním způsobem života přivodí HIV infekci, žádné pozdější pokání ho onoho retroviru nezbaví. I když mu byly hříchy odpuštěny, následky některých hříchů mohou i tak přetrvávat a mít někdy vliv nejen na kvalitu, ale i  na délku pozemského života.

Život křesťana by tedy měl v sobě vždycky mít i tento rozměr likvidace následků vlastních hříchů, uzdravení ze závislostí, ze kterých se lze člověku správným způsobem života s Bohem uzdravit.





"Tři roviny hříchu." | Přihlásit/Vytvořit účet | 18 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Magdalena07 v Sobota, 06. duben 2024 @ 15:31:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
" Budete jako Bůh" Gn 3,5

Ale  David říká: "Žalm 82:6
Ano, řekl jsem: Vy jste bohové, všichni jste Nejvyššího synové.
a Petr v 1.Petr.2. 9-10 říká:
"Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží; nedocházeli jste milosrdenství, ale teď jste milosrdenství došli."

Boží lid je ten svatý národ, který si Bůh vybral už před založením světa. Ne my Jeho, ale On si vybral nás jako svůj lid

Odpouštět hříchy jako On odpustil nám...
každému, kdo prosí za odpuštění máme odpustit až 77 x i více¨¨
"Tu přistoupil Petr k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát.“ (Mt 18, 21-22)

Jestliže někomu odpustíme, ale tomu to je jedno, neomluví se , ale naopak  znovu a znovu bez omluv  útočí a pomlouvá... pak naše odpouštění je zbytečné a máme se držet dál od takových lidí
  Když my prosíme Boha za odpuštění, tak je nám odpuštěno, ale když hřích nám dělá potěšení... tak Bůh nám neodpouští , ale trestá



Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Sobota, 06. duben 2024 @ 22:12:14 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
(Gn 3,4 ...)
Had ženě řekl: Jistě nezemřete, neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.



Podstata prvotního hříchu tkví v tom, že člověk zatoužil si sám sobě určovat, co je v životě dobro (pro něho) a co je zlo. 

Ale o tom, co je pro člověka dobré a co nikoliv - o tom rozhodl Bůh už před stvořením člověka! A člověk má tuto svoji realitu přijat a žít podle Bohem daného řádu. Pro vlastní dobro, pro dlouhý a šťastně prožitý život.
Ne si určovat vlastní pravidla, vlastní morálku.


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Magdalena07 v Pondělí, 08. duben 2024 @ 21:19:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Souhlas


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 06. duben 2024 @ 17:24:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/


  Už jsem se lekl, Stando, že jsi zapoměl na ty tvoje hříchy a hřešení! Dlouho to tu nebylo ;-)
  


  K tomu zaj9mavému a důležitému, co píšeš v článku:  

"Neodpustím, dokud se mi neomluví, dokud on neučiní pokání ze svého hříchu" - tak toto je častý, ale naprosto chybný lidský postoj.


  To jsi psal ty, Stando, za sebe, nebo jsi od někoho opsal jako co by se mělo?

  Jestli jsi to psal ty, tak po letech další dobrá sebereflexe. Tohle jsme ti psali dlouho o odpuštění - že odpuštění není závislé na pokání. Odpustit může kdokoliv, ať už hříšník činí pokání, nebo ne, ať už lituje nebo ne. A psali jsme ti, že nás k odpuštění Bůh jasně vedl, a to i v případech, kdy hřešící strana nejevila žádné známky lítosti, natožpak pokání.

  Ty jsi tedhy prokřikoval tučně a podtrženě a s vykřičníky nápady ve stylu:

  "Není odpuštění bez pokání".

  Už bys tedy rozuměl, že je odpuštění bez pokání? 

  Že lze odpustit bez pokání?

  A že je to tak normální, odpustit, ať už hřešící číní pokání, nebo ne?



Odpustit křivdu je pro ukřivděného jistě snazší, když vidí, že ten, kdo mu ublížil, svého jednání lituje a kaje se.

  Tohle je podobné. Když jsi tehdy otočil a psal jsi, že "lítost je nepotřebná, nadbytečná."  tak jsem ti vysvětloval, že [granosalis.cz]:
¨
  Lítost nad hříchy může hodně pomoci při odpuštění, což je mnohem užitečnější - pokud nějaký člověk hřeší proti druhému člověku, ale pak lituje těch hříchů a poprosí o odpuštění, je pro toho druhého člověka většinou mnohem snazší odpustit. 
  
  Tomu bys už tedy dnes rozuměl, k čemu může být lítost užitečná? Shodli bychom se po letech na tom?

  Toník



Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Sobota, 06. duben 2024 @ 22:04:22 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
..."Když jsi tehdy otočil a psal jsi, že "lítost je nepotřebná, nadbytečná.""...


No, já tedy jenom zírám!

Já jsem přece psal vždycky pravý opak - že lítost je naprosto nezbytnou a tou nejhlavnější částí pokání. Že bez lítosti - bez tohoto postoje lidského srdce, které lituje zla, které způsobilo - je odpuštění hříchů hříšníkovi docela nemožné.

Proč takhle věci převracíš naruby? K čemu je ti to dobré?



..."Tohle jsme ti psali dlouho o odpuštění - že odpuštění není závislé na pokání."...

Zkus si přečíst můj článek ještě jednou, třeba ti to pak dojde. (A ano, je to můj článek, od nikoho jsem ho neopsal).

V článku rozlišuji tři odlišné roviny jednoho a toho samého hříchu.

Jedna z těchto rovin je odpuštění hříchu hříšníkovi Bohem
Zde je naprosto nezbytný kajícný postoj lidského srdce, lítost nad způsobeným zlem - uznání a vyznání své viny . Jen tehdy Bůh hřích odpouští, když se hříšník obrátí, když změní své smýšlení a odvrátí se od hříšného jednání. Jinak Bůh bez toho, aby člověk olitoval zla, které způsobil, tak hříchy hříšníku neodpouští..


Docela jiná rovina je odpuštění zla hříšníkovi od jiného člověka, kterému hříšník tím hříchem ublížil. Toto odpuštění eliminuje šíření zla z cizích hříchů do našich životů. 
Toto naše lidské odpuštění ale vůbec nezpůsobuje odpuštění hříchů hříšníkovi před Bohem. Jeho hříchy našim odpuštěním nejsou smazány.....

. K tomu, aby byl hřích hříšníkovi odpuštěn také Bohem, to se napřed musí změnit postoj hříšníkova srdce do roviny kajícnosti.


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 07. duben 2024 @ 12:45:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/

Já jsem přece psal vždycky pravý opak - že lítost je naprosto nezbytnou a tou nejhlavnější částí pokání

  Tenhle omyl jsi také psal. DOkonce jsi psal ten omyl, že lítost a pokání jsou synonyma. V tomto tvém omylu by ti mohl pomoci Kodet, jestli ho fakt někdy posloucháš. Tedy jesli ho posloucháš tak, že bys ho slyšel, co říká?


  Život s Bohem bez moci Boží je strašná dřina. Zvlášť když to berere vážně. To se člověk napotí. Pokání není ne prvním místě lítost nad naším hříšním životem, ani jenom volání k Pánu, že potřebujeme pomoci, abysme se změnili. To jsou všechno jenom takové kroky, aby nám došlo, co je potřeba skutečně udělat.

  A to je změna smýšlení. Která je závislá na našem rozhodnutí.

  A to říká dobře, Stando. To jsem ti psal taky, že lítost je (mimo jiné) indikátor toho, že něco člověk udělal špatně. Aby mu to došlo.


  Ty jsi ale ten tvůj tučně a podtrženě napsaný omyl ve stylu "pokání=lítost" nepsal vždy. 

  Byly doby, kdy jsi psal nápady ve stylu:

  "lítost je snad jenom neužitečný cit, který pro odpuštění hříchů Bohem nemá naprosto žádnou váhu. Že lítost je nepotřebná, nadbytečná."




  Lítost nad hříchy může hodně pomoci při odpuštění, což je mnohem užitečnější - pokud nějaký člověk hřeší proti druhému člověku, ale pak lituje těch hříchů a poprosí o odpuštění, je pro toho druhého člověka většinou mnohem snazší odpustit. 
  
  Tomu bys už tedy dnes rozuměl, k čemu může být lítost užitečná? Shodli bychom se po letech na tom?

  Toník


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 08. duben 2024 @ 06:54:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

..." A to je změna smýšlení. Která je závislá na našem rozhodnutí."...


Není  - a nemůže být - žádné pokání bez změny smýšlení o sto osmdesát stupňů! Změna smýšlení je nutným ovocem (důsledkem) Božího daru pokání. Bez této změny smýšlení není vůbec možno hovořit o opravdovém pokání.
Hříšník, který nelituje zla které způsobil, se nekaje - a dokud se nekaje, blokuje svým postojem Boží odpuštění jeho hříchů. Je stále dál ve svých hříších.


Na prvním místě v životě člověka pak je žít jej způsobem, jak to  Bůh člověku naplánoval - tedy konat Boží vůli, žít v Božím řádu, vzpírat se pokušením hříchu. Milovat Boha a lidi kolem sebe.


Zjevně máš, Toníku, v této oblasti (na téma hříchu) i místa, které máš svému chápání zablokované, abys jim neporozuměl a nemohl si poopravit své omyly.


..."
Byly doby, kdy jsi psal nápady ve stylu:

  " že lítost je snad jenom neužitečný cit, který pro odpuštění hříchů Bohem nemá naprosto žádnou váhu. Že lítost je nepotřebná, nadbytečná."
"...

Proč jsi nedal přesný odkaz na to místo? Aby jsi tak mohl manipulovat s textem a vytržením mu vnutit opačný smysl?
Toto jsem přece tehdy psal o Cizinci, který tehdy tvrdil, že lítost hříšníka nad zlem, které hříchem způsobil, není pro odpuštění jeho hříchů vůbec podstatná. Že Bůh prý odpouští hříchy hříšníkovi i bez tohoto pokání a jeho lítosti - jenom tak - a dokonce prý odpustil už dopředu - už s dvoutisíciletým předstihem! 
A toto jsou všechno jenom hlouposti plynoucí z náboženského analfabetismu.

O nějakém hříchu proti Duchu svatém, který nebude odpuštěn nikdy - ani zmíňka.


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 08. duben 2024 @ 07:22:33 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Stando, díky za sdílení tvého života. Chápu, že máš v této oblasti (na téma hříchu) i místa, které máš svému chápání zablokované, abys jim neporozuměl a nemohl si poopravit své omyly. Proto asi píšeš často takové nesmysly a nereaguješ na otázky k tomu, co píšeš. Tak snad si to časem vyjasníš, až napíšeš sto šedesátý šestý článek o hříchu a hřešení.

  Nebo kdyby ses podíval do křesťanského učení, mohl by sis to vyjasnit rychleji.


  Tak k tomu, co píšeš, když se vyhýbáš odpovědi na to, na co jsem se ptal.

  Něco už píšeš dobře. Například


Není  - a nemůže být - žádné pokání bez změny smýšlení o sto osmdesát stupňů! 

  Tak, Správně, Stando.

Změna smýšlení je nutným ovocem (důsledkem) Božího daru pokání.

  Ne, to ne. To už je zmatek, Stando. 

  Pokání = změna smýšlení.

  Pokání je ta změna smýšlení. Změna smýšlení je pokání. Jsou to synonyma. To tě Vojta Kodet neučili? Neposlouchal jsi, co říká? Říká to dobře, rozumí tomu pan Kodet.


Bez této změny smýšlení není vůbec možno hovořit o opravdovém pokání.

  Samozřejmě, Stando, že bez pokání vůbec není možné hovořit o pokání.



Proč jsi nedal přesný odkaz na to místo? Aby jsi tak mohl manipulovat s textem a vytržením mu vnutit opačný smysl?

  Ne. Protože to nebylo podstatné, kde tě tyhle tvé nápady napadaly. A na koho ses ty tvoje nápady a tvoje uvažování snažil přehodit



  Podstatné bylo to, na co jsem se tě ptal - že jsi v článku otočil, provedl sebereflexi od těch nesmyslných myšlení, co jsi tehdy měl. 

  A to k tomu, co jsi psal v článku, jsem psal já. 

  A vyhýbáš se odpovědi.

  Tedy znovu Stando.

  
Byly doby, kdy jsi psal nápady ve stylu:

  "lítost je snad jenom neužitečný cit, který pro odpuštění hříchů Bohem nemá naprosto žádnou váhu. Že lítost je nepotřebná, nadbytečná."




  Lítost nad hříchy může hodně pomoci při odpuštění, což je mnohem užitečnější - pokud nějaký člověk hřeší proti druhému člověku, ale pak lituje těch hříchů a poprosí o odpuštění, je pro toho druhého člověka většinou mnohem snazší odpustit. 
  
  Tomu bys už tedy dnes rozuměl, k čemu může být lítost užitečná? Shodli bychom se po letech na tom?

  Většina lidí to ale nemá tak, že by jim k odpuštění nejvíce pomohla lítost. Většině lidí potřebuje k odpuštění změnu života toho, kdo jim ublížil. Že ten, kdo ublížil, přestane ubližovat. 

  Mám to taky tak - je pro mne snažší odpustit, když hříšník přestane se svým hříchem. Když změní život. není pro mne důležité, jaké má pocity, jestli se stydí, nebo lituje, to je vedlejší. Když lituje toho, co provedl, tak mne to nevede k odpuštění, ale spše mne to vede k tomu, že ho lituju taky.

  Ale ani lítost, ani pokání pro mne nejsou nutné podmínky pro odpuštění - dokážu odpustit, i když hřích trvá, i když hříšník dál hřeší, i když nelituje, nečiní pokání. 

  A je to proto, že mne k takovému jednání vedl Bůh, a naprosto jasně. A vedl mne k tomu proto, že on má takový charakter také. Ne proto, že by mne vedl k něčemu, co sám nedělá, jaký sám není. 


  Toník



]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 08. duben 2024 @ 08:37:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
..."
Pokání = změna smýšlení.

  Pokání je ta změna smýšlení. Změna smýšlení je pokání. Jsou to synonyma.
"...


To je přece do očí bijící hloupost!

Takto napsané je to hloupost!

Pokání je Boží dar - nabídka milosti člověku.
Bůh se mocí Ducha svatého dotýká srdce hříšníka a vzbuzuje v něm touhu po životě s Bohem.


Změna smýšlení je až odpovědí hříšníka na tento Boží dar - lidskou odpovědí.  

Tuto odpověď už hříšník Bohu dát může, ale také nemusí - to závisí už na jeho volbě. Může tento Boží dar s radostí a vděčností přijmout, ale může jej stejně dobře i odmítnout.




A toto psal v r. 2021 Oko Cizinci konkrétně:

"
"Mnohokrát jsi zde tvrdil ten svůj blud, že lítosti k odpuštění hříchů Bohem vůbec netřeba".

Že lítost je snad jenom neužitečný cit, který pro odpuštění hříchů Bohem nemá naprosto žádnou váhu. Že lítost je nepotřebná, nadbytečná.

A hned jsi k tomu přidával příklad Jidáše, o kterém je psáno, že litoval své zrady a že mu to vůbec nepomohlo. (Ale jak to můžeš s jistotou vědět, co mu pomohlo a co mu nepomohlo?)


Já přece vůbec neřešil tvé pocity, zda ty (Cizinče) svých hříchů lituješ či nelituješ - ze tvých slov tehdy vyplynulo, že lítost nad hříchem považuješ za zbytečnou, iracionální, nic neřešící.

Proto jsem tehdy napsal, že ty hříchů nelituješ - psal jsem konkrétně o tomto tvém ujetém názoru ....
"


A dneska se usiluješ  tyto svoje ujeté názory podsunout mojí osobě!


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 12. duben 2024 @ 09:04:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/


  Stando, já vím, že jsi to psal ty - vždyť to cituješ ze tvých příspěvků. 

  Ale nevěděl jsem, že dneska se usiluješ  tyto tvoje ujeté názory podsunout mojí osobě! Ale mohl bych to čekat, chováš se tak často, že tvoje ujeté názory podsunuješ mojí osobě.

 


  Lítost nad hříchy může hodně pomoci při odpuštění, což je mnohem užitečnější - pokud nějaký člověk hřeší proti druhému člověku, ale pak lituje těch hříchů a poprosí o odpuštění, je pro toho druhého člověka většinou mnohem snazší odpustit. 
  
  Tomu bys už tedy dnes rozuměl, k čemu může být lítost užitečná? Shodli bychom se po letech na tom?

  Většina lidí to ale nemá tak, že by jim k odpuštění nejvíce pomohla lítost. Většině lidí potřebuje k odpuštění změnu života toho, kdo jim ublížil. Že ten, kdo ublížil, přestane ubližovat. 

  Mám to taky tak - je pro mne snažší odpustit, když hříšník přestane se svým hříchem. Když změní život. není pro mne důležité, jaké má pocity, jestli se stydí, nebo lituje, to je vedlejší. Když lituje toho, co provedl, tak mne to nevede k odpuštění, ale spše mne to vede k tomu, že ho lituju taky.

  Ale ani lítost, ani pokání pro mne nejsou nutné podmínky pro odpuštění - dokážu odpustit, i když hřích trvá, i když hříšník dál hřeší, i když nelituje, nečiní pokání. 

  A je to proto, že mne k takovému jednání vedl Bůh, a naprosto jasně. A vedl mne k tomu proto, že on má takový charakter také. Ne proto, že by mne vedl k něčemu, co sám nedělá, jaký sám není. 

  Toník




]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Sobota, 13. duben 2024 @ 09:01:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jen tímto dokazuješ, Toníku, že vést s tebou racionální dialog na toto téma není možné.


Když hříšník nelituje a hřích dál trvá, Bůh ho neodpouští
Takový hřích Bohu odpustit nelze. 
Protože toto je charakter hříchu proti Duchu svatému (Duch svatý se dotýká srdce každého hříšníka a povzbuzuje ho k pokání, ale někteří hříšníci tento hlas ve svém srdci ignorují)  a  takovéto odpuštění hříchu bez lítosti nad způsobeným zlem by nemělo žádný smysl. Hříšník by hřešil pořád dál.

A můj Bůh nedělá nesmyslné věci.


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 14. duben 2024 @ 08:54:56 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Stando, díky za sdílení tvého života. Vím, že tímto jen dokazuješ, že vést s tebou racionální dialog na toto téma není možné. 

  A nebudu řešit problémy tvých "bohů", co sis vyrobil a tvého stavu. Chápu co píšeš, četl jsem si tvůj stav. Vím, že jsi psal, že v diskuzích lžeš a tvoje svědomí je při tom naprosto klidné. To je hodně nepříjemný stav. Ale v tom ti lítost opravdu nepomůže. Na to je lítost taky málo. I kdybys jí měl.


  Zpět k tématu

  Psal jsem k té sebereflexi, co jsi uvedl v článku, kdy jsi po letech napsal něco rozumného. Tak to vezmu popořadě.

  V článku píšeš:

Odpustit křivdu je pro ukřivděného jistě snazší, když vidí, že ten, kdo mu ublížil, svého jednání lituje a kaje se.

  A to je dobře. To jsem ti psal před léty. To tak skutečně lidi mají, že jim lítost druhého může pomoci odpustit. Obvykle to jsou lidi, kteří zakládají život na pocitech a pocit lítosti u druhého jim pomůže odpustit.

  Lítost ale většinou nebývá to nejdůležitější - mnohem důležitější pro odpuštění má většina lidí změnu, ne lítost. Pro většinu lidí je důležitější, aby ten, kdo ubližuje, svoje chování změnil - a pak je pro ně snažší odpustit. Lítost pro ně je málo.


  Klasický příklad je týraná manželka alkoholika - aby odpustila, bude pro ní mnohem znažší, když se její manžel změní, než jeho lítost po vystřízlivění. Na to je zkrátka lítost málo.

  Toník


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 14. duben 2024 @ 10:56:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
..."
Ale ani lítost, ani pokání pro mne nejsou nutné podmínky pro odpuštění - dokážu odpustit, i když hřích trvá, i když hříšník dál hřeší, i když nelituje, nečiní pokání

  A je to proto, že mne k takovému jednání vedl Bůh, a naprosto jasně. A vedl mne k tomu proto, že on má takový charakter také. Ne proto, že by mne vedl k něčemu, co sám nedělá, jaký sám není.
"...


Napsal jsi toto a nevidíš v tom pořád onu zásadní chybu:

Bůh neodpouští hříchy hříšníkovi když hřích trvá, když hříšník nelituje a nečiní pokání. Bůh nemá takovýto charakter.

Jestliže však si hříšník uvědomí svoji špatnost, lituje způsobeného zla, odvrátí se od dalšího hříšného jednání a činí pokání - tehdy se Bůh nad takovým člověkem slitovává a odpouští hříšníkovi, jako by vůbec nikdy nezhřešil.


(Ez 18,21)
Pokud se však ničema odvrátí od všech svých hříchů, které spáchal, bude zachovávat všechna má ustanovení a bude konat právo a spravedlnost, určitě bude žít, nezemře. Žádná jeho přestoupení, kterých se dopustil, mu nebudou připomínána; podle své spravedlnosti, kterou vykonal, bude žít. Copak si opravdu přeji smrt ničemy, je výrok Panovníka Hospodina? Nemám snad v oblibě, když se odvrátí od svých cest a bude žít?


Když se ale spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a spáchá špatnost, bude jednat podle všech ohavností, které spáchal ten ničema, bude žít? Žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány. Zemře ve své věrolomnosti, kterou se zpronevěřil, a ve svém hříchu, kterým zhřešil

Takový je charakter mého Boha.



..."mnohem důležitější pro odpuštění má většina lidí změnu, ne lítost."...

Pro změnu zásadního směřování v životě je třeba silné motivace - důvod. Obrácení, odvrácení od hříchu, změna vnímání života - to vše je na základě pokání (daru od Boha), ve kterém Bůh hříšníkovi otevírá jeho oči a on vidí ošklivost svých hříchů. Tehdy - v poznání svojí hříšnosti -  nastupuje logicky lítost nad promarněným časem života, lítost nad způsobeným zlem a touha věci napravit. V tomto procesu hraje lítost hříšníka činícího pokání nezastupitelnou roli.
Bez takové lítosti se nedá vůbec mluvit o nějakém pokání!

Tato lítost je procesem obnovení ke svatosti je motorem změn v člověku - nedá se srovnávat s lítostí alkoholika po vystřízlivění, který bude dál beze změny pít.


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 14. duben 2024 @ 12:10:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Stando, to je možné, že v tom, co píšeš, nevidíš zásadní chybu. Tak snad tu zásadní chybu jednou uvidíš. A kdyby ne, napíšu ti jí, kdybys měl zájem. Tu zásadni chybu vidím poměrně jasně.


  Zpět ale k tématu

  Psal jsem k té sebereflexi, co jsi uvedl v článku, kdy jsi po letech napsal něco rozumného. Tak to vezmu popořadě.

  V článku píšeš:

Odpustit křivdu je pro ukřivděného jistě snazší, když vidí, že ten, kdo mu ublížil, svého jednání lituje a kaje se.

  A to je dobře. To jsem ti psal před léty. To tak skutečně lidi mají, že jim lítost druhého může pomoci odpustit. Obvykle to jsou lidi, kteří zakládají život na pocitech a pocit lítosti u druhého jim pomůže odpustit.

  Lítost ale většinou nebývá to nejdůležitější - mnohem důležitější pro odpuštění má většina lidí změnu, ne lítost. Pro většinu lidí je důležitější, aby ten, kdo ubližuje, svoje chování změnil - a pak je pro ně snažší odpustit. Lítost pro ně je málo.


  Klasický příklad je týraná manželka alkoholika - aby odpustila, bude pro ní mnohem znažší, když se její manžel změní, než jeho lítost po vystřízlivění. Na to je zkrátka lítost málo.

  
  Souhlasil bys s tím, nebo to vidíš jinak?


  Toník
  


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 15. duben 2024 @ 13:40:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

Odpustit co? Odpustit hřích? To asi ne - hříchy odpouští jedině Bůh.

Toníku, pokusím se to vyjádřit věcně, bez emocí vyvolávajících nepřátelství ....

Člověk může jinému člověku odpustit křivdu (ve smyslu - bezpráví, nepravost), kterou na něm dotyčný člověk spáchal. Viník totiž nese odpovědnost za své špatné jednání před Bohem i před lidmi.


Jedná se tu tedy o dva různé vztahy, o dvě různé cesty odpuštění ve dvou různých rovinách.
V té rovině mezilidské se neodpouští hřích, 
ale poškozený odpouští provinilci křivdu - tím se odpoutává od zla z tohoto konkrétního cizího hříchu - už ho tato nespravedlnost vnitřně nesžírá. Pustil ji k vodě a svěřil vše Pánu.

Takto odpouští křesťan křivdu, kterou na něm jiný člověk spáchal. A to s cílem vymanit se ze zla cizího hříchu, které na něj  nespravedlivě dopadlo.

Hřích však na onom hříšníku (kterému poškozený křivdu už odpustil)  i nadále leží neodpuštěn Bohem.... Protože sám hříšník se nijak nezměnil a stále setrvává ve zlu.

Bůh mu tento hřích neodpustí, pokud sám provinilec neučiní pokání, pokud se neobrátí, nezmění své smýšlení a nezmění své zlé jednání. A takovýto druh pokání je nutně svázán s lítostí nad způsobeným zlem. 

Jsou v zásadě dva druhy lítosti:

1.) Lítost násilnického alkoholika, když vystřízliví z opilosti - však v ničem se nezmění a zítra se opije znova.

2.) Lítost apoštola Petra, který - když zapřel Krista - tak zaplakal hořce. A vyvodil ze svého selhání doživotní důsledky. Obrátil se a nakonec povzbuzoval ve víře i své bratry.

Jen lítost č. 2. vede hříšníka k pokání, k obrácení, ke změně života. Ke změně o 180 stupňů!

Souhlasil bys s tímto?


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 15. duben 2024 @ 18:28:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/


Souhlasil bys s tímto?

  Ne, Stando. Ale chpápu problémy, co si s tvými "bohy" řešíš, popisoval jsi je tu mockrát. Snad si je jednou vyřešíš.


  Já tvoje problémy s odpuštění nemám - tak, jak Bůh odpustil nám, odpuštíme druhým. Je to pro mne jedna rovina. Jedno stejné odpuštění. Jedna stejná moc, kterou jsme od Boha přijali. Jedna stejná milost. Jeden stejný život.



  K lítosti - pokud jde o lítost, tak jsou v zásadě dva druhy lítosti.

  1. Lítost nad tím, co člověk zkazil

  Lítost nad tím, když člověk něco zvoře. To je pocit, který má člověk ve chvíli, kdy něco pokazí a je pozdě. To je například případ Petra (o kterém tedy není napsané, že by litoval, ale dá se to usoudit z té situace), nebo Jidáše ( o kterém je to jako jediném napsané). Lítost alkoholika, který vystřízliví z opilosti, lítost modláře, co ztratil svůj život v démonickém náboženství a lítost Petra či Jidáše - to je vše tatáž lítost. Stejná informace o tom, že něco udělali špatně a že je pozdě.

  2. Lítost jako cit, soucit s druhými lidmi

  Lítost nad lidmi v těžké situaci - například když někomu vyhoří barák, má autonehodu, je nemocný... To je cit, který má normální zdravý člověk k takové situaci druhých lidí a k nim samotným. Taky se tomu říká soucit.

 

  Ale zpět k tématu.

  Já spíše psal k tému, co jsi uvedl v článku. Na čem bych se s tebou shodl. Pokud bys tedy reagoval.

 Psal jsem k té sebereflexi, co jsi uvedl v článku, kdy jsi po letech napsal něco rozumného. Tak to vezmu popořadě.

  V článku píšeš:

Odpustit křivdu je pro ukřivděného jistě snazší, když vidí, že ten, kdo mu ublížil, svého jednání lituje a kaje se.

  A to je dobře. To jsem ti psal před léty. To tak skutečně lidi mají, že jim lítost druhého může pomoci odpustit. Obvykle to jsou lidi, kteří zakládají život na pocitech a pocit lítosti u druhého jim pomůže odpustit. Mám to tak i já. Ale lítost je pro mne málo k odpuštění. Kdyby byla jen lítost, nestačilo by to.

  Lítost ale většinou nebývá to nejdůležitější - mnohem důležitější pro odpuštění má většina lidí změnu, ne lítost. Pro většinu lidí je důležitější, aby ten, kdo ubližuje, svoje chování změnil - a pak je pro ně snažší odpustit. Lítost pro ně je málo. A mám to tak i já - je pro mne důležitější změna, než lítost.

  Souhlasil bys s tím, nebo to vidíš jinak?

  Jak to máš ty, co tobě pomůže odpustit druhým? To když litují, nebo spíše to, když změní svoje chování, omluví se, když něco udělají, aby napravili, co provedli?¨




  Toník


]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Úterý, 16. duben 2024 @ 08:47:18 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


Život v Boží milosti, život s Bohem. 
To, že sám zažívám Boží lásku a odpuštění, mně dává nové pohledy na lidi kolem sebe. V jistém smyslu určitý druh jakéhosi "nadhledu" na chování jiných. Když mi někdo ukřivdí, je mi ho spíš líto a na křivdu se snažím rychle zapomenout - pustit ji z hlavy.
Toto považuji za nejlepší sebeobranu proti zlu z cizích hříchů - nepustit si toto zlo do života, nezaobírat se jím.

Považuji za nesmírně důležité ona Kristova slova: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům".

Bývaly doby, kdy mě určité křivdy od jiných doslova "žraly", kdy jsem se jimi trápil, neustále je v mysli převracel a vracel se k nim.

 Pustit takové věci docela z hlavy - to je moje nejlepší zkušenost. 
Když dneska zpětně vidím, jak ti lidé v životě dopadli, je mi jich už jenom líto. Zlo jejich hříchů je dostihlo a přesto takový člověk zůstává často pořád zatvrzelým - nesmíří se s Bohem, ani s lidmi.

Jak vidíš, my dva se většinou na věcech spíš neshodneme, než shodneme.
Ale to není to nejdůležitější.

Uvědomil jsem si to nedávno u Magdaleny. Napsala: "
Pokud jsme znovuzrozeni, pokud máme Jeho ducha  a místo kamenného srdce máme srdce "masité", pak se díváme na svět jinýma očima, pak jsme svým choutkám a neřestem  jednou provždy zemřeli a žijeme svůj den s Ním. Své špinavé roucho jsme vyprali v Jeho krvi a stali jsme Jeho bratry a sestrami. 


Jinak už ani žít nemůže, zemřel svému egu, je jiný, patří k Božímu lidu
"

Nejdříve jsem měl pokušení si říci, že i pokažené hodiny ukazují dvakrát denně správný čas, ale hned jsem si uvědomil, že je tomu úplně jinak. Že to podstatné a nejdůležitější má i Magdalena v hlavě srovnané dobře. A měl jsem z toho radost.

Budeme se v názorech zřejmě i dál často lišit, ale existuje u člověka určitá hodnota (doslova poklad) a to je ochota člověka žít s Bohem, chuť do života s Bohem.
A to už je dneska mezi lidmi docela vzácnost.
A stejnou ochotu žít s Bohem spatřuji i u tebe (i když se my dva také často přeme o podobách víry - ale kdo ví, nakolik byl třeba lotr po pravici vzdělán v teologii?), podobnou ochotu žít s Bohem vidím i u Willyho, Ivana, Gregoryho ...  a u mnohých dalších zde. A už sama tato skutečnost je nesouměřitelná s ostatními věcmi, o kterých se tady my občas přeme. 
Je to na jiné úrovni, jiném levelu. Ochota k životu s Bohem je to podstatné. Když tato ochota  člověku vydrží, Bůh si ho povede životem třeba i po docela originálních cestičkách až k vítězství (Zj 3,21).

Ne že by na tom snad vůbec nezáleželo, zda člověk věří správně nebo v některých věcech třeba mylně - správná víra napomáhá krásnějšímu intenzívnějšímu životu s Bohem a lidmi - ale pořád ta ochota člověka žít s Bohem - touha - je pokladem nesouměřitelným s jinými teologickými pravdami a znalostmi o víře.




]


Re: Tři roviny hříchu. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Úterý, 16. duben 2024 @ 11:22:56 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/

Život v Boží milosti, život s Bohem. 
To, že sám zažívám Boží lásku a odpuštění, mně dává nové pohledy na lidi kolem sebe. 

  No, vidíš. To je u tebe hodně velká změna. Tohle jsem ti psal před lety, že to tak máme - že odpouštíme ne díky lítosti nebo jiným pocitům nebo díky změně, omluvě, ale hlavně díky Boží milosti, díky tomu, že Bůh nám odpustil. Tehdy jsi oponoval - teď bychom se možná shodli?

  Jinak k odpuštění - pustit z hlavy je málo. To je povrchní, pustit z hlavy. Je potřeba hlubší věc. Je potřeba pustit ze srdce.



  My se skutečně na mnoha věcech neschodneme - žijeme hodně jiné životy, což je proto, že máme hodně jiné základí postoje. O tom si tu s tebou píšu - píšu, co žijeme my a ptám se tebe (a dalších) co žijí oni.  Že se lišíme v názorech, to je pro mne povrchní detail.

  A nevím, kdo "vy dva" se přete o vašich podobách vry - já se o vašich podobách víry ani teologiích nepřu. Vaše podoby víry nejsou moje věc, nění to pro mne na řešení. Jestli vám vyhovují podoby víry, mějte si je přeci. To není věc nikoho jiného, než vaše. Úplně mimo můj svět. 


  Spíše mi někdy připadá, že příliš nerozlišujete základní kategorie jako je například "fakt", "životní zkušenost", "názor" či "víra" a že to mícháte páté přes deváté. 

  Toník


]


Stránka vygenerována za: 0.28 sekundy